1. Co na sebe? Proč to vůbec řešit? Nemá cenu se převlékat z pracovního, montérky zajisté postačí. Určitě nebudu první ani poslední, vždyť aspoň bude vidět,že dřu a pořádně. Na premiéru bych si výjimečně vzal čisté a zašité montérky, aby se neřeklo, že nemám vychování.

2. Co s sebou? Samozřejmě velikánskou tašku poslední záchrany. V této tašce nesmí chybět nic podstatného, jako na příklad: brambůrky, popcorn, krabicové víno, MP3 přehrávač, tráva, ... , a další velmi užitečné věci, pro přežití.

3. Ještě než půjdu do divadla nesmím se zapomenout pořádně posilnit. Kopnu do sebe velkou placatku tuzemského rumu nebo alespoň slivovice (samozřejmě z Moravy) a zakusuji to olomouckým syrečkem, který je řádně uležený (a málem odešel i s lednicí).

4. Včasný příchod je také důležitý, takže přicházím přesně na čas, když má již představení začít. Lístek mám samozřejmě doprostřed řady a cestu ke svému místu si bezohledně prorážím sedícími lidmi. Když někomu šlápnu na nohu nebo ho dloubnu loktem pod oko, je to jeho problém, má chodit v čas jako já.

5. Se začátkem představení se pohodlně usadím a velmi nahlas šustím obalem od brambůrek, popcornu, popřípadě bonbónů, prostě co nahmatám ve své "zázračné" tašce to beru. Abych to neměl tak suché vytáhnu své výborné krabicové víno. A jelikož jsem velmi šikovný, poliji všechny sousedy v dosahu. Samozřejmě nezapomínám při konzumaci hlasitě křoupat, mlaskat a strkat; čas od času si také pořádně říhnu.

6. Velmi nudné představení oživíme trochou hudby, jelikož nejsem sobecký pustím si ji dost nahlas, aby to slyšeli i ostatní. Pro lepší zážitek si zapálím připravenou trávu.

7. V případě, že jsou sedačky v divadle nepohodlné uděláme si pohodlí podle vlastního uvážení. Neměl bych zapomenout na ty chudáky přede mnou a měl bych jim aspoň párkrát kopnout do sedačky, aby o mě věděli.  Potom si nohy opřu o vrchní opěradlo sedačky přede mnou a rozvalím se tak, že soused vedle mě přijde o zbytek zubů, co mu ještě zbyl. V této poleze klidně usnu a docela slyšitelně chrápu.

8. Z noční můry se probudím s hlasitým výkřikem "lehká děva" ( pro nechápavé dívka či žena volnějších mravů, popřípadě lehčího charakteru, dále se nabízí označení nepublikovatelné před desátou ;D) a vykopnutím směrem dopředu k hlavě člověka sedícího přede mnou. Jakmile se rozkoukám a zorientuji, kde to vlastně jsem, začnu hlasitě komentovat kostýmy, režii a vlastně celkovou úroveň hry. Pak začnu hulákat jak na lesy, že to zvládnu lépe a deru se na jeviště.

9. Duchapřítomní sousedi mě však strhnou zpět na sedačku a zacpou mi ústa, se slovy ať sedím a dám už konečně pokoj. Při závěru hry, když se herci loučí se svým publikem, začnu místo potlesku hlasitě bučet, pískat a házet na jeviště zbytek z obsahu mé tašky.

10. Když mě ochranka vyvádí ven z divadla, tak ztropím neuvěřitelný cirkus. Na celé kolo ječím, že je budu žalovat, divoce kolem sebe kopu a koušu ostrahu do rukou. Na schodech divadla si ještě plivnu (pořádně zelený chrchlanec) a celou cestu domů sprostě nadávám.

 Oloušek a Veroušek

P.S.: Tímto textem se rozhodně nesnažíme kohokoliv motivovat k obdobnému jednání. Je to jen ukázkový model toho, jak se opravdu nechovat!